Píše se rok 2003, kdy se narodila má dcera a mému tehdejšímu manželovi diagnostikovali cukrovku prvního typu. Ani jeden z nás o tomto onemocnění nic nevěděl a přišlo nám to jako bychom padali do neznáma. Lékaři mému muži řekli, že buď kompletně předělá své stravovací návyky, nebo zemře. Takže volba byla jasná, začali jsme se vzdělávat v oblasti jídla a zároveň jsme změnili stravovací návyky. Hodně zeleniny, ovoce, mléčných i celozrnných výrobků a z masa jsme jedli pouze kuřata a ryby.

O několik let později začalo po internetu kolovat jedno video, které náš jídelníček opět proměnilo. Bylo to video z jatek, kde byly záběry toho, jak se v obrovském měřítku krutě zabíjejí všechna ta zvířata. To jsme si s manželem řekli, že nechceme, aby se to dělo kvůli nám. Dcera byla ale stále malá a nechtěli jsme ji do ničeho nutit, proto jsme jí řekli, že pokud maso bude chtít dále jíst, nemáme žádný problém jí ho připravit. Ona se ale rozhodla tuto cestu podniknout s námi.

Nešlo vše ze dne na den. O vegetariánské stravě jsme věděli pouze to, že se nejí maso. Ale jak doplňovat potřebné živiny, to pro nás bylo ještě tajemstvím. Vše jsme studovali a přistupovali k tomu s maximálním respektem a zodpovědností, protože dcera byla ve vývoji a živiny musela nějakým způsobem doplňovat. Proto jsme úplnými vegetariány nebyli ještě asi rok, nebo dva. Jak už jsem prozradila, po diagnóze mého exmanžela jsme jedli pouze kuřata a ryby, takže naše cesta k vegetariánství začala právě u vynechání kuřecího. Za pár let jsme se pokusili vynechat i ryby.

Za ty roky jsme se neustále vzdělávali ve stravě a četli složení každého výrobku. Po dosažení úplného vegetariánství jsme navíc zjistili, jak náročné je sehnat vegetariánské jídlo. Třeba dcera milovala želatinové bonbony. Bohužel, želatina se dělá z kostí a ona takové věci jíst nechtěla, takže trvalo dost dlouho, než jsme našli bonbony, které by obsahovaly nějaké alternativy k želé. A nebyly to jen bonbony, ale mnohé další výrobky, do kterých bychom ani neřekli, že mohou mít tak strašné složení – chemická barviva, umělá sladidla a další věci, které by ve stravě být neměly.

Protože si manžel chtěl ucelit vědomosti ve sféře zdravého stravování, rozhodl se, že si zajde na přednášku výživového poradce Martina Jelínka. Naše honba za zdravějším životem se ještě více zintenzivnila a hledání zdravých produktů bylo v té době skoro nemožné a když se nám to povedlo, výrobky často byly za nehorázné ceny. Proto se nám začala v hlavě rodit myšlenka, že určitě nebudeme jediní vegetariáni v naší republice, že existuje daleko více lidí, kteří se potýkají s podobnými problémy jako my. No jo, ale kde najít obchod, který by prodával to vše, co potřebujeme a na jednom místě? Protože jsme se nedobrali odpovědi, museli jsme si do neznámé dosadit něco vlastního – tak jsme si založili vlastní e-shop.

Když jsme se našim známým a přátelům zmínili o tom, že si otevřeme obchod, ale který bude jen na internetu a budeme přes něj prodávat jídlo, ťukali si na čela. Ani my jsme v té době nevěděli, co takové vedení e-shopu vlastně znamená. Psal se totiž rok 2014 a my byli jedni z prvních, kteří začali podnikat čistě přes internet.

Protože jsme s manželem oba byli ajťáci (já programátor, on projektový manažer), e-shop jsme si vybudovali úplně sami. A když začaly chodit naše první objednávky, balili jsme je na zemi v našem obýváku.

Časem obchod rostl a objednávek přibývalo, proto nebylo možné vše dělat v našem bytě 3+1. Měli jsme ale známé a ti nám nedaleko si umožnili pronajmout prostory (na těchto místech máme i po letech naši provozovnu, i když už se jedná jen o kancelář).

Takto jsme fungovali ještě několik let. V podnikání je to jako na horské dráze, někdy to šlo výborně, jindy jsme uvažovali nad tím, že obchod zavřeme. Bohužel, stále jsme si nemohli dovolit, abychom se e-shopu věnovali na plný úvazek, proto jsme přes den byli v naší běžné práci a po večerech balili objednávky a zařizovali správu e-shopu. Víkendy nebyly výjimkou.

Přišel Covid a situace nabrala nečekaného spádu – protože měli lidé strach, objednávky se jen hrnuly a my jsme na to kapacitně nebyli připraveni. Covid jednoho dne skončil a po manželské krizi jsme se s manželem rozvedli.

Nyní se e-shopu ale opět daří a jsem hrdá na to, že i po velkých pádech a chvílích beznaděje mohu říct, že si stále stojím za tím stejným, jako na začátku – prodávat jen kvalitní potraviny, za které bych vložila ruku do ohně. Proto sice nemáme xcilion tisíc produktů, já sama si totiž vybírám, co do e-shopu navedu a co naopak ne. Vše projde přese mne a vše musím schválit já. Protože objednávek je tolik, že už by nebylo možné, abych vše dělala sama, přesídlila jsem náš sklad z Ostravy do Bruntálu, kde je tým ochotných lidí, kteří balíčky balí. Já mám ale stále na starost kompletní komunikaci se zákazníky. Jedině tak cítím, že se zákazníkům dostane té nejlepší komunikace. Takže pokud jste na náš e-shop už někdy psal/a nebo volal/a, rozhodně jste komunikoval/a se mnou.

A jaké mám plány do budoucna? Vlastně v tom, jaký má můj e-shop zaměření, bych vůbec nic neměnila. BIO, vegetariánská, veganská a bezlepková strava je pro mne nesmírně důležitá a na jiné produkty se zaměřovat nechci. Budu jen ráda, když bude přibývat více spokojených zákazníků, kteří si mohou říct, že konečně našli kvalitu za skvělé ceny.

Adéla Matulová, majitelka firmy

Náš tým aneb ti, které nejde vidět

Do našeho týmu patří hned několik lidí – dámy a pánové, kteří pro Vás balíčky vychystávají a balí, externě také dopravci, se kterými máme podepsány smlouvy, aby Vám balíček doručili rychle a bez poškození. Náš e-shop není jen o produktech, je ale i o celkové prezentaci značky, její propagaci a o tom, abychom lidem něco hodnotného předali. Kdo ale za tím vlastně stojí?

Marie Matulová – správkyně sociálních sítí, tvůrkyně newsletterů, grafička

Není nic lepšího, než pracovat pro rodinný podnik, že? Ne vždy jsem to tak ale viděla.

Jak už mamka zmínila výše v našem příběhu a v příběhu firmy Fajne jidlo, začínalo se vyloženě od nuly a ještě v oblasti, která byla v té době v plenkách. I když se začátky budování firmy odehrávaly v době, kdy jsem chodila teprve na základní školu, pomalu jsem pozorovala to, co vlastně budování obchodu a značky obnáší. Že aby někdo od nás vůbec nakupoval, musí se o nás lidé dozvědět, musíme se dostat do povědomí lidí a vybudovat si u nich potřebnou důvěru. Tento proces mě fascinoval natolik, že jsem se v začátku studia na gymnáziu začala aktivně zajímat o marketing.

Měla jsem výhodu v tom, že když podnikáte, práce je vždy dost. Proto mi mamka umožnila jí v práci pomáhat. Občas jsem balila nějaké balíčky, jindy pomáhala s účetnictvím. Co mě ale bavilo nejvíc, bylo prezentovat náš e-shop před lidmi. Bavilo mě, když mamka o víkendech vařila a následně jsme jídlo spolu fotily (ne, neměli jsme profesionály, kteří by nám s tím pomohli, vše jsme dělali sami). Je ale pravda, že určité období jsem se smířila s tím, že teplé jídlo dlouho neuvidím, vzhledem k tomu, že focení nám vždycky zabralo dost času.

Recepty mamka dávala nejen na stránky, ale i na sociální sítě (prvně Facebook, později Instagram). A protože toho už měla hodně, o sítě jsem se začala starat já. V té době (tipuji rok 2016) byly sociální sítě zatím úplným miminkem na tomto světě. Respektive se vědělo, že slouží k spojování lidí, ale už jen málokdo věděl, že se na nich mohou prezentovat i firmy. Nikdo tedy pořádně neznal způsob, jak se dělá marketing na sociálních sítích.

Marketing mě ale opravdu zajímal, tak jako psychologie, proto jsem si na střední škole vybrala jako dobrovolný seminář právě společenské vědy. Díky mému tehdejšímu úžasnému profesorovi mohu říct, že mě perfektně připravil na život, který vedu právě teď.

Po ukončení gymnázia jsem si hledala rychle práci. Nejprve jsem jen krátce pracovala jako číšnice, svůj sen pracovat v marketingu jsem ale nevzdávala a několika firmám jsem poslala nabídku s tím, že jim ráda vytvořím reklamní bannery.

Po krátké zkušenosti v restauraci jsem začala pracovat jako administrativní pracovnice, ale poměrně rychle jsem pochopila, že to není nic pro mne. Řekla jsem si, že se chci zdokonalit v marketingu, takže jsem si z našetřených peněz zaplatila kurz, který mě od A po Z provedl světem sociálních sítí. V tu chvíli bylo jasno.

Mamka mi dala tu možnost, abych se starala o tvář a prezentaci Fajneho jidla a byla bych hloupá, kdybych takovou příležitost nepřijala. Rozjela jsem sociální sítě (dnes jsme aktivní na Facebooku, Instagramu, TikToku a nově i Threads), pokračovala v tvorbě reklamních bannerů a jiných grafických návrhů, jako jsou třeba etikety i produktové fotky, dále jsem si pod taktovku vzala tvorbu newsletterů i receptů, které na stránkách vycházejí každý týden.

Práce je vždy dost, ale když vidím na sítích pozitivní odezvy a to, že má práce lidem nějak pomůže, se ve světě zdravého jídla lépe vyznat, vždy mě to neskutečně potěší a řeknu si, že má práce má smysl.